2. Všechny živé organismy začaly svoji existenci jako polyvalentní, ohraničené základní typy.
Postulát ohraničenosti základních typů (srov. obr. 82) vyplývá z biblické zprávy o stvoření, podle které byly rostliny a zvířata stvořena „podle svého druhu“(srov. Biblické základy nauky o stvoření a Junkera 1994, 218ff.). Biblické texty nedefinují pojem „druh“. V biologii základních typů je však k tomuto tématu učiněn konkrétní návrh, který dovoluje experimentální prověření hranic základních typů (Druhové pojmy, Dnešní základní typy). Podle toho patří všechny biologické druhy, které jsou spolu přímo nebo nepřímo spojeny křížením, k jednomu základnímu typu, pokud může být prokázáno, že během ontogeneze je zjevný dědičný materiál obou rodičů. Detaily k tomuto tématu a zdůvodnění pro tuto formulaci jsou vysvětleny u Scherera (1993) (srov. také Junker & Scherer 2001, odstavce II.3 a VII.17.3).
Zadání polyvalence je sice motivováno znalostí evolučních mechanismů, ale také snadno pochopitelné, pokud vyjdeme z biblické zprávy, tak potom pocházejí všichni lidé z jednoho jediného lidského páru. To je vzhledem k dnešní různorodosti možné jen za polyvalence původní formy. Polyvalence obsahuje kromě toho také potenciál vyrovnání se s budoucí zátěží skrze odpovídající flexibilitu, což může být hodnoceno jako znak designu a je v rámci stvořitelského paradigmatu snadno pochopitelný.
K porozumění pojmu „polyvalence“ je důležité, že tím není míněn pouze počáteční zjevný Polymorfismus (=mnohostrannost, genetická rozmanitost), ale zahrnuje také variační potenciál. Základní typy tedy vlastní jak aktuální tak potencionální mnohotvárnost.
K polyvalenci základní typů přispívají:
- Původní genetický (a tím také fenotypický) polymorphismus.
- velký potenciál modifikací. Příkladem je lakušník vodní (Ranunculus aquatilis): má tři druhy listů, které se rozvinou podle druhu prostředí (vzduch, voda, vodní hladina). Je to možná též potenciál pro vznik druhů (viz. Junker 1993, 42f.).
- naprogramovaná variabilita, např. předprogramované spektrum mutací. V této souvislosti je zajímavý „zákon rekurentních variací“ (dle Lönniga; srov. Mutace).
3. Živé organismy jsou schopné variace jen v rámci dané polyvalence.
Postulovat hranice variační schopnosti je lehce pochopitelné, protože se dás vycházet z toho, že stvořitelské jednotky života (čili základní typy) byly dle stvoření odděleny nejen na počátku, ale jako takové jsou rozpoznatelné i po mnoha generacích. Při libovolné a dalekosáhlé proměnlivosti by to nebyl ten případ. Zde nacházíme zřejmý protiklad k evolučnímu paradigmatu. Plausibilita protikladných očekávání uvnitř evolučních teorií a teorií základních typů může být otestována na základě dat.
Existence jak hotových, ohraničených základních typů tak hranic jejich proměnlivosti je z biblického hlediska zdůvodněna nepřímo i tím, že evoluční původ musí být vyloučen i z mnoha teologických důvodů. (srov.Biblické pradějiny v Novém zákoně a Evoluční mechanismy jako stvořitelská metoda?).
4. Velký rozsah rozdílných kombinací znaků u různých základních typů (modulární stavebnicový systém)
Tento postulát je nasnadě, protože autor základních typů má volnost znaky libovolně kombinovat, pokud je to funkčně smysluplné. Opětovné použití stavebních částí je takříkajíc inženýrsko-technicky účelné a nabízí mimoto „unifying message“ (ReMine 1993), čili odkaz na to, že je pouze jeden jediný autor, což vychází vstříc monoteismu. Na druhé straně dělá opětovné použití stavebních částí na základě konvergencí evolučních konceptů problémy (srov. Podobnosti v morfologii a anatomii). Tento postulát však nevyplývá jednoznačně z biblické zprávy o stvoření; je však pochopitelný, neboť Bůh je popisován jako plánovitě jednající Stvořitel.
Mohli bychom namítnout, že by bylo možné formulovat mnoho dalších výpovědí. To je správné, ale to není žádné specifikum paradigmatu stvoření, jak je ukázáno v článku Evoluční paradigma a přírodní vědy. Námi zmíněné postuláty jsou inspirovány, jak již bylo vysvětleno, biblickou zprávou o stvoření. Za tohoto předpokladu jsou mnohé z nich jednoznačně odvoditelné, i když ne všechny. Jsou formulovány natolik konkrétně, aby mohly být prověřovány a to je našim cílem. Mějme na paměti odlišnost „paradigmatu stvoření“ resp. „evolučního paradigma“ a z nich odvozované hypotézy resp. teorie (viz článekStvoření a věda). |
|